Strach z řízení: tíha zodpovědnosti

Usedat sama za volant – ne každé z nás taková představa zavoní lákavými dálkami a nezávislostí. V mapování příčin strachu z řízení pokračujeme s psycholožkou Anitou Michajlukovou.

Neřídit znamená v dnešní době větší či menší handicap. Nezřídka je důvodem, proč se bojíme usednout za volant, strach z odpovědnosti, kterou s sebou řízení motorového vozidla nese. Statistiky dopravních nehod na odvaze člověku zrovna nepřidají, a pro někoho může být představa, že má řídit úplně sám, naprosto hrozivá.

Začínáme řídit s někým – a tak řídit sama může být docela velké sousto. Najednou je všechno na nás. Tedy pravděpodobně už samostatně řídit umíme a to “všechno” na nás už nejednou “bylo”, jinak bychom nedostaly řidičák, ale jako když ta pravá zkouška ohněm má nastat až nyní – jet bez dozoru zkušenějšího spolujezdce. Musí nám totiž dojít, že vážně řídíme my a nikdo jiný.

Co je vlastně odpovědnost?

„Odpovědnost znamená, že jsme si vědomi, že jsme to my, kdo má v ruce kormidlo a musí řešit situace, které v životě máme, že není nikdo, kdo by to udělal za nás. Má to výhody i nevýhody – pokud máme odpovědnost, je nám také jasné, že výsledek našeho snažení jde za námi, a je jasné, kdo je jeho autorem – což znamená, že se o sobě můžeme dozvědět jak věci ne zcela lichotivé, tak i ty pozitivní – zkrátka je jasné, kdo danou situaci musí řešit,“ říká psycholožka Anita Michajluková.

„A i když se to může zdát nepohodlné, mít odpovědnost, tak to ale má jeden efekt – když odpovědnost plně přebíráme, mobilizujeme obvykle všechny své silné stránky, a tak fungujeme daleko líp, než když se z odpovědnosti snažíme vyvléct,“ dodává Anita Michajluková.

Řidič je jen jeden

Zeptejte se zkušených řidičů ve svém okolí na jejich začátky a to, jak se popasovali s onou porcí zodpovědnosti. Já si vzpomínám, že jsem zkraje chtěla řídit raději sama. Když jsem totiž jela s někým, řídila jsem o dost hůř, protože jsem nějak počítala s tím, že se zodpovědnost rozkládá na mě a můj doprovod. Do smrti nezapomenu, když jsem v tomhle „polozodpovědném“ (rozuměj nezodpovědném) stavu jela se svým tehdejším přítelem Litvínovem v protisměru po tramvajových kolejích...

Nebezpečí spoléhání se na druhého a naopak sílu spoléhnutí se na sebe, když jsme „hození do vody“, zmiňuje i psycholožka Michajluková: „Možná to znáte – když jste v autě sami, tak se zmobilizujete, napnete pozornost a prostě je vám jasné, že tu není nikdo, kdy by mohl, byť jen trošku, převzít spoluodpovědnost za řízení. No a taky asi máte zkušenost, že většinou řídíte lépe...i si říkáte, že je škoda, že teď zrovna nikdo neviděl, jak pěkně vám to jde.“

„Jakmile vedle vás sedí zkušenější řidič, často ho podvědomě přibíráme k řízení a podvědomě trochu spoléháme na něj, že nám s tím pomůže. Reálně to sice moc nejde, ale pocitově nám to tak připadá. Jenže to často vede k tomu, že za chvíli řídíme daleko hůř, než kdybychom jeli sami – prostě nemáme zapnuté všechny své kontrolky na 100 procent, a tak ani výsledek není stoprocentní,“ dodává Anita Michajluková z Centra zvyšování psychické odolnosti.

Já jsem tady vedoucí

Mnohokrát jsem přemýšlela, proč jsem vždycky měla tak ráda řízení. Vlastně právě proto, že já jsem v těch chvílích kormidelník, lodivod, šéf, že je to na mně. Je na mně dovézt posádku bezpečně z místa A do místa B. A byly doby, kdy by mi rozhodně prospělo umět tuhle zkušenost přenést do jiných životních situací, kdy mi plná zodpovědnost zrovna nevoněla. A třeba opačně někomu pomůže v řízení, když si uvědomí, jak je schopný a svrchovaný v roli učitele, oddílového vedoucího, rodiče... a tuhle „barvičku z palety“ použije i za volantem.