Rady začínajícím od instruktora autoškoly

Nejdůležitější je motivace

aneb Nezáleží na tom, jak dlouho jste nejezdili, ale jak dlouho jste jezdili předtím, než jste nejezdili...

Když jsme se po prvním rozhovoru s instruktorem Pavlem Vybíralem bavili o dalších možných tématech, připadli jsme na ty (ne)řidiče, kteří sice mají řidičský průkaz, ale roky nejezdili, chtějí znovu začít – a nechce se jim (hned) na kondiční jízdy do autoškoly. Kudy do toho? Na co se připravit?

Pavle, moje kolegyně v autoškole měla takovou teorii, že za každý rok, co člověk nejezdil, by měl mít hodinu kondiček v autoškole. Jak to vidíš ty?

Já to vnímám spíš takhle: Nezáleží na tom, jak dlouho jsi nejezdila, ale jak dlouho jsi jezdila předtím, než jsi nejezdila. Pokud člověk absolvoval jen výcvik v autoškole, nemá zažité návyky. Pokud nějaký rok jezdil a pak přestal, může se mu zdát, že všechno zapomněl, ale rychle si na nabyté dovednosti “rozpomene”.

Čím by měl člověk, který se chce rozjezdit, začít?

Doporučil bych začít tím, že si oživí předpisy, včetně teorie jízdy – jak se správně drží volant, jak se mačká spojka... Osobně si chválím nový výukový set Autoškola? Pohodlně! od autora Zdeňka Schrötera.

Začínající řidič by měl tu oprášenou teorii jízdy prakticky zkoušet asi jinde než v čilém provozu.

To zcela určitě. Musí si najít vhodné místo, velké parkoviště, cvičiště, nepoužívaný fotbalový stadion... Místo, kde by šlo zařadit i dvojku. A také nějaký kopec na rozjezdy.

To znamená, že bude potřebovat někoho, kdo ho ke “cvičišti” odveze.

Partnera potřebuješ. Je důležité začínat bez stresu, tedy ne v provozu. Je proto potřeba mít parťáka, který mi minimálně odveze auto někam do klidu a zase ho dopraví zpátky.

A co nějaké pomůcky, třeba dopravní kužely?

Mně se hodně osvědčily krabice na stěhování, třeba z Ikey. Jsou lépe vidět při couvání. Ovšem pozor na vítr. Ve výcvikovém voze mám taky hračku-traktůrek s natáčecími koly na lepší pochopení, jak se kola vlastně pohybují, jak to funguje.

A určitě bych doporučil začátečnické označení “Z”. Nejlépe takové, které se snadno sejme a zase přilepí, pro případ, že se v autě střídá zkušený řidič s nezkušeným.

S manželem za volantem...

Měl by partnerem začínajícího řidiče být jeho životní partner? Když náš táta učil mamku řídit, málem se rozvedli...

Je potřeba počítat s tím, že do situací, které nastanou v autě, se budou promítat ostatní konflikty, skryté i otevřené. Člověk v sobě má něco nedořešeného třeba z rána a pak snadno dojde k nějaké přestřelce v duchu “ty vždycky!... ty nikdy!”.

Na druhou stranu to může být příležitost rozčeřit vody, otevřít konflikty, které by partneři jinak neotevřeli, a posunout se k lepšímu, otevřenějšímu vztahu.

Obě strany musejí akceptovat to, že každý řídí svým způsobem, tedy že manželka bude mít jiný styl jízdy, že jí manžel těžko implantuje svůj způsob.

Vůbec to nemusí být jednoduché a snazší může být, když mě bude učit někdo, kdo ke mně nemá blízký vztah. Je potřeba to vyzkoušet, a když to nefunguje, zavčas to utnout, připustit si, že s životním partnerem “domácí autoškola” nepůjde.

Měli bychom tedy prostory, rekvizity a na pomoc parťáka. Co je potřeba dál?

Motivace. Motivace dokáže divy. Měl jsem možnost to sledovat u jedné své klientky – o co větší drive začala mít, když si koupila auto.

A také je potřeba mít čas a peníze. Jezdit alespoň jednou za týden, nedělat delší intervaly. Na druhou stranu jezdit zkraje nejvýš jednou denně a ne víc než dvě hodiny. Mně se osvědčila hodina a půl.

Vím, že jsem měla – a vlastně dodnes mám – hlavu v pejru z mnoha řidičských “pravd”, které si ale leckdy odporují... Blížím se ke křižovatce, mám to dojet na trojku, nebo podřadit na dvojku? Jsou řidiči, kteří by se za správnost jedné z těchto “pravd” bili...

Každý má jiný způsob jízdy – a je potřeba se připravit na to, že budu dostávat rady, které se třeba rozcházejí.

Učení, které nikdy nekončí

Když se člověk pustí do řízení (a "papíry" má, autoškolou už prošel), může mít velká očekávání, že to půjde hladce a rychle...

Dalším nezbytným krokem k úspěchu je smířit se s tím, že to půjde pomalu, krok po kroku. Neodsuzovat se, když se něco nepovede. Zanalyzovat a pochopit, co se mi nepovedlo – a proč. Co příště musím udělat jinak.
Až na podesáté to třeba začnu zvládat.

Důležité je být tady a teď. Nemyslet pět odboček dopředu, ani nepropadat odevzdanosti, když se něco nepovede – nejprve vyřešit situaci, dostat se z ní a pak ji rozebrat.

Člověk musí počítat s tím, že být řidičem není uzavřený stav – nikdy nebudu hotový řidič.

Říkali jsme, že je dobré začít v klidu, na cvičišti. Na co se ale připravit, když vyrážím do provozu?

Především na to, že jakmile vjedu mezi ostatní, všichni mě ovlivní. Ovlivní mě třeba v tom, že se budu snažit “neudělat chybu”. Spoustu lidí to stresuje. Je ale potřeba rozeznávat, co přesně se nedaří – třeba při rozjezdech. Pokud jsem nervózní z ostatních, není to technický problém práce se spojkou, není to tím, že to technicky neumím. A je třeba řešit nervozitu.

Co užitečného ještě můžu udělat, abych se stala dobrým řidičem?

Všímat si ostatních, učit se od nich.

Tenhle rozhovor jsme dali do kupy s Pavlem Vybíralem z autoškoly Vybíral v roce 2015. A pořád mi přijde aktuální :-)