Můj příběh: Mám pochopení a neváhám ho použít

Řidičák jsem si dělala klasicky v 18 letech. Věděla jsem, že na malém městě se bez něj neobejdu. Od chvíle, kdy jsem sedla za volant jako řidič, nenašla jsem už nikdy klid "nezúčastněného spolujezdce", provoz prožívám a sleduji, i když sama neřídím. A jestli mě chcete trápit, posaďte mě na zadní sedadlo, odkud to nemám pod kontrolou už vůbec.

Moji instruktoři: flegmatik vs. cholerik

V nejmenované kolínské autoškole, v které mě učili řidičskému umu, jsem jezdila se dvěma učiteli. Byli jako z vtipů o hodném a zlém policajtovi. Jeden instruktor byl flegmatik, a buď věděl, jak na mě, nebo to byla jeho plošná pedagogická metoda - nechal mě se přiměřeně koupat v mých chybách a sbírat zkušenosti. Přiměřeně situaci mi vše vysvětloval, ale netlačil na pilu. Měl pochopení pro nelehký úděl začátečníka. Poslední jízdu před zkouškou mi to sedmnáckrát "chcíplo" a on se jen bavil. Vytušil, že jako soutěživý typ mě nejvíc nakopne, že ze mě má legraci, takže z mého výkonu nedělal drama a jen se chechtal. A u zkoušky proběhlo vše hladce a bez "chcípání" a já, maturantka hlásící se na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, jsem už tehdy prohlásila, že jednou budu instruktorkou v autoškole! Můj neortodoxní instruktor na tom měl lví podíl.

Druhý učitel byl typický cholerik, který na mě řval "Hanko, seš mrtvá, seš mrtvá!" tak často, že jsem z toho už byla popravdě otupělá a měla jsem zato, že to zbytečně přehání... Když jsem se pak při jedné ze svých prvních cest sama za volantem zapomněla podívat do zrcátka při předjíždění traktoru a málem se srazila s někým, kdo už předjížděl mě, pochopila jsem, že nepřeháněl. A že můžu bejt mrtvá snadno a rychle.

Adrenalin a zodpovědnost: řidičské začátky

I když jsem se toho hodně naučila od táty, nejvíc mi dělalo dobře jezdit sama. Teprve tehdy mi docházelo, že zodpovědnost se nepůlí mezi řidiče a jeho "nápovědu", ale že je to celé na mně. Nikdy nezapomenu na své první auto, postarší Ford Escort a na svou první jízdu do Prahy na svou vysokoškolskou kolej. I když jsem předtím sbírala řidičské dovednosti na trasách v okolí bydliště, jet sama svým autem pražským provozem přes celou metropoli od hradecké dálnice až na Petřiny, to byl adrenalin, na který nikdy nezapomenu. (Děkuji své spolubydlící medičce, že mě s empatií hodnou dobrého zdravotníka uvítala povzbuzujícím slovem a panákem slivovice.)

Řízení jsem vždycky milovala. Tu souhru činností a tu komunikaci s ostatními účastníky provozu, předvídání a čtení standardních i nestandardních situací. Je to umění být tady a teď.

Jak jsem se stala instruktorkou

Nějaký rok po dokončení vysoké školy jsem se rozvzpomněla na svůj dávný sen - vždyť jsem chtěla učit v autoškole! Ze dne na den jsem se rozhodla, že není na co čekat, a přihlásila jsem se na instruktorský kurz do autoškoly Krátký v Praze. Moc ráda na to vzpomínám.

Ještě než mi stačil oschnout inkoust na profesním osvědčení, posílila jsem tým žižkovské autoškoly Horázný a sbírala své první zkušenosti na sedadle učitele. V listopadu, kdy byla tma ve čtyři odpoledne. V režimu, kdy jsem měla třeba 12 jízd denně. Bylo to šílené a intenzivní.

Nebudu tu popisovat všechny přešlapy a slepé uličky, byla to prostě škola života - a bez nehody!

Praha vs. Jablonec: lekce z provozu

Zpětně viděno, asi mě nemohlo potkat nic lepšího než začínat v čilém pražském provozu, s tramvají věčně za zadkem ) Když jsem po mateřské začínala učit v autoškole v Jablonci nad Nisou, nevycházela jsem z údivu, jak jsou ti Severočeši nadaní a šikovní, než mi došlo, že to prostě na malém městě mají o dost snazší než v silničním chaosu hlavního města.

Vyslechla jsem nesčetně děsivých zážitků a historek z autoškol. Příběhy těch, které měly dopravní nehodu během zkoušky v autoškole... Těch, jež měly instruktora, který je nic nenaučil a musely si doplácet další a další hodiny, aby prolezly zkouškou, a stejně neměly odvahu samy usednout za volant... Slyšela jsem příběh slečny, kterou instruktor seřval, že neumí zařadit jedničku - a to na první hodině praktických jízd, kdy je zcela v pořádku nevědět.

Zkrátka mnoho bolesti kvůli očekávání, že ti, co přicházejí do autoškoly, by měli umět řídit jaksi sami od sebe. Nezdržovat a frčet. Vždyť by to zvládla i "cvičená opice", ne?

Od strachu k úspěchu

Já si to nemyslím. Učit se řídit je proces, jde o to získat komplexní dovednost a je potřeba hodně tréninku - a trpělivosti ze strany instruktora. Je hodně individuální, kolik kdo potřebuje času, aby si schopnost řídil osvojil natolik, že může vyrazit autem sám. A vím, že postoj studenta (ale i instruktora) je v procesu učení klíčový. Zažila jsem hodně kluků, kterým šlo řízení zdánlivě samo a pro ovládání vozidla měli buňky, ale chyběl jim faktor "tady a teď", chyběla jim pokora... odcházeli od zkoušky klidně i napotřetí s nepořízenou a instruktorům padal kámen ze srdce, že dotyčného nebudou potkávat na silnicích, protože se choval jako "bezmozek". Naopak zcela marné případy se díky píli, houževnatosti a odhodlání dopracovaly k řidičáku "na první dobrou", přitom potřebovaly na cvičišti trojnásobek času než jiní a ještě při páté jízdě měly problém pochopit, že se jezdí vpravo a že za středovou čárou je legitimní území protijedoucích vozidel...

Proč ženy?

Zažila jsem kolegyni z redakce Hospodářských novin, která si dělala řidičák v 65 letech. V Praze. A úspěšně jezdí.

Zažila jsem slečnu, která poprvé, co si přesedla z trenažéru do auta, jezdila neuvěřitelně suverénně a ještě stíhala sledovat nejen provoz, ale i kolemjdoucí: "Jé, tamhle jde naše matikářka!"

Možná proto nejradši podporuju ženy, aby řídily. Získaly sebevědomí a nezávislost. Vykročily z komfortní zóny a zvedly si laťku svých dovedností. Jsem totiž přesvědčená, že ženy mohou být (a často jsou) dobré řidičky. A jsem přesvědčená, že nikdy není pozdě a že jediný, kdo vás může zastavit, jste vy samy.

Je normální, že o sobě pochybujeme a cítíme nejistotu. Když jste zvyklá jezdit stále tutéž trasu k doktorovi a na hřbitov, tak je výzva pustit se do neznáma na delší cestu. Ale pokud se chcete zlepšit, často je to to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Možná vás bude zrazovat okolí, že nejste vyježděné... Ale jak pravila moje maminka: "A kdy se vyjezdím? V osmdesáti?!" A jela.

Neboj se řídit!